Štěstí při focení

Už před svým Projektem 365 jsem narazil na street fotografy a zaujalo mě, že na svých fotkách mají momenty, které jsem nejspíš v životě ani neviděl. Nejen že unikátní moment potkali, ale i zvládli myslet na kompozici, nastavení foťáku i další věci. Dlouho mi vrtalo hlavou, jak to dělají.

Street fotografie pro mě měla dlouhou dobu kouzlo protože jsem žil v domění že dobří fotografové ví co dělají a jednoduše si ráno řeknou co by rádi vyfotili a večer takové fotky přinesou domu.

Až po mnoha prozkoumaných fotoalbech, shlédnutých videích a několika přečtených knihách mi začalo docházet že street fotografie není o přesně daném procesu - jako programování - ale hodně o štěstí. Ještě později mi praxe ukázala, že to je hlavně o štěstí.

Vidíš od slavného fotografa hromadu skvělých a dobře komponovaných fotek? Co znamená hromada? I u těch aktivnějších umělců to jsou desítky fotek. Jenže biografie říkají že focením strávili i desítky let. Výsledkem je, že vidíš několik málo fotek ročně. Mezi jednotlivýma fotkama jsou nachozené kilometry.

Prakticky všichni street fotografové, na které jsem narazil, chodí a koukají se. A když něco najdou, vyfotí to. Obvykle ne jednu fotku, ale sekvenci záběrů jedné scény ze které později vyberou tu nejlepší. Jediný rozhodující moment.

Ačkoliv často existuje představa co fotit, volba denní doby pro správné světlo, stále je základem focení na ulici štěstí. Štěstí na lidi na správných místech, na zajímavé aktivity lidí. Ale i na správné odlesky, barvy, nebo pozadí celé scény. Na ulici je mnoho věcí které fotograf nedokáže nijak ovlivnit. Nebo dokáže, ale ve street fotografii to není přípustné. Nezbývá než čekat a doufat. Proto je náhoda klíčovým prvkem.

Ale co když se štěstí dostaví a před fotografem se naskytne správná scéna ve kterou doufal? Nebo ani nedoufal. Až teprve potom přichází na řadu schopnosti fotografa. Je důležité aby ho náhoda nezaskočila protože místo zírání s otevřenou pusou musí fotit. Nesmí zapomenout jak foťák ovládat, jak ho nastavit, jak komponovat scénu a ideálně ještě stihnout přemýšlet jak by krok na tu či onu stranu mohl zlepšit kompozici. Hlavně musí fotku pořídit. To všechno se často semele během okamžiku a není moc čas vzpomínat na to, co si přečetl v knížce před rokem.

A především… fotograf musí koukat pořád kolem sebe aby zajímavé scény viděl.

Během roku a půl focení jsem se naučil jak ovládat svůj foťák protože když se něco odehrává přede mnou, zpravidla není čas dívat se kde je které tlačítko. Většinou není ani čas abych si přečetl čísla z displeje. Méně používané hodnoty mám nastavené tak nějak univerzálně abych se nikdy nespletl, ty častěji používané pak musím být schopný měnit poslepu zatímco řeším něco jiného. Musím znát svůj foťák abych věděl že to či ono nastavení povede k takové nebo onaké fotce.

Veškerou mojí kapacitu spotřebuje sledování děje který se přede mnou odehrává a sledování co všechno je a není v záběru. Dosud nezvládám ani sledovat všechno a musím si vybírat co je důležité a co naopak důležité není. Například lampa rostoucí z hlavy člověka důležitá je, ale zábradlí vedle už ne.

Nakonec si z jedné scény odnesu pár fotek které jakž takž vyšly a doma se musím rozhodnout která je nejlepší. Pokud se tedy povedla aspoň jedna tak, aby byla ke zveřejnění.

Zpočátku mi byla dobrá skoro každá fotka, ale po roce a půl tomu už tak není. Postupem času se učím všímat si různých prvků, kompozice, světel a stínů a podle toho s fotkou zacházet. Mnohdy je fotka docela dobrá, ale něco mi na ní nesedí. Může to být stín který ruší, nebo běžec kterého jsem nezachytil ve správném okamžiku kdy je pohyb zřetelně znázorněný. Jsou to drobnosti, které jsem při focení nedokázal sledovat ale doma v klidu je najdu. A smažu kvůli nim fotku. Desítky fotek.

Výsledkem jsou desítky RAWů ve foťáku ale jen pět fotek na Instagram a žádná nebo jedna fotka na blog. A ve většině případů žádná do portfolia. Ačkoliv portofolio zatím moc neřeším neboť není z čeho vybírat, můj odhad je tak jedna fotka měsíčně do něj. Připravovat výstavu nebo knihu, bude toho ještě mnohem méně.

Ačkoliv jsem programátor a žiju ve světě jasně definovaných postupů, smířil jsem se s tím že street fotografie stojí a padá na štěstí. A proto je kouzelná. Nikdy nemám tušení co přesně se dostane od toho co vidím na ulici do fotografie kterou se nebudu stydět ukázat i tobě. Street fotografie pro mě postupně ztratila kouzlo nemožného, ale naopak získala ještě silnější kouzlo spočívající v tom, že vlastně nedokážu ovlivnit skoro nic.

Záleží na vesmíru co vyfotím. Jediné co můžu dělat je být dobře připravený a neleknout se až se přede mnou objeví něco, co bude vypadat skvěle na fotce.