Špatný programátor

Ze základky si nic moc nepamatuji, byla to marná instituce kde jsem se věčně nudil a kompenzoval si to aktivitami které nebyly v souladu se školním řádem. Ředitele školy jsem navštěvoval pravidelně asi každý druhý den. Když jsem šel na gympl místo na druhý stupeň základky, zaujaly mě tam hlavně dvě věci. Hudební výchova byla oser, ale celkem mě bavilo že mi učitelé neustále opakovali že mám skoro absolutní sluch. O jejich kompetenci pro takové prohlášení jsem si iluze nedělal, ale skutečně se ukazovalo že jsem na tom podstantě líp než všichni ostatní ve třídě. Druhou věcí byla výtvarná výchova, kde mě vedl pan Umělec. Ten chlap - bylo mu asi kolem čtyřiceti - byl strašný píčus. Nedalo se s ním normálně bavit, ani vydržet potichu. Když člověk dělal věci špatně, neúnavně se po něm vozil. Já ale s kreslením neměl problém a to hodně mě zajímalo to, co měl v hlavě a v rukou. Stačilo projevit zájem o věc a v tu ránu z píčuse byl neunávný mistr toužící ochotně a trpělivě předat všechny informace a zkušenosti, které se on sám celý život učil. Tyhle dva předměty byly zajímavé, ale zároveň byly naprosto okrajovou součástí výuky.

IMG_2200.jpg

Jádro výuky byly dějepis, matematika, biologie, fyzika a chemie. Všechno prezentované blbečky, kteří učili jen protože dost vytrvale lezli do zadku řediteli s napoleonovým komplexem nebo aktuálnímu starostovi města. Děti bohatých rodičů, kteří věřili že jejich rozmazlení miláčci jsou na prestižní škole, netvořily o nic lepší kolektiv než nekompetentní učitelé. Já a pár dalších šprtů jsme hledali způsob, jak se z tohohle vyvlíknout. Šprt jsem nebyl ani omylem, ale se šprty mě pojil stejný cíl. Tím cílem byla učebna výpočetní techniky. Ve škole byly dvě a zatímco v jedné se pravidelně „učilo“, druhá spíše plnila funkci kapacitní rezervy. Byla hůř vybavená a taky byla většinu času nevyužitá. Byl tam klid od namyšlených dětí i neschopných učitelů. Navíc tam byly počítače. V rámci běžné výuky se nás učitelka snažila naučit programovat v Pascalu. S kamarády šprty jsme během první hodiny překonali její učební plán na celý rok. Mě Pascal zaujal víc než kancelářský SW (tehdy to snad ještě byl balík od Software 602) nebo hraní Quake po síti. Strávil jsem u počítačů prakticky veškerý dostupný čas. S některými učiteli jsme dokonce udělali malý obchod - Já dostal možnost během jejich výuky sedět v učebně IT a oni dostali klid protože jsem je nesral a ani nerozkládal morálku ve třídě.

Gympl mi připadal čím dál víc zbytečným plýtváním mého času a rozhodl jsem se to nějak změnit. Bohužel na gympl jsem šel dobrovolně. Rodiče mi dali volnost si vybrat školu jakou chci a já si vybral gympl. Já si vybral zatraceně blbě a nechtěl jsem to přiznat. Nemohl jsem přijít za mámou a říct „Sorry, posral jsem to, teď už chci jinam.“ By mě roztrhla jako hada. Záložní plán se zdál snadný. Rozhodl jsem se nechat se ze s výběrového gymplu vyhodit. Učitelé touhle možností vyhrožovali při každé příležitosti. Jenže se ukázalo že jen dělají ramena, ale nikoho vyhodit nechtějí protože za každého studenta měli od státu peníze. Trvalo mi celé dva roky než mě vyhodili a nakonec to udělali kvůli prospěchu z dějepisu. Jakékoliv cílené snahy skončily max. dvojkou z chování. Ani na podmínečné vyloučení jsem to nezvládl dopracovat - to totiž bylo jen za užívání tvrdých drog v areálu školy.

Zopakoval jsem si devátou třídu ZŠ a zamířil na strojní průmyslovku. Logika pro tenhle výběr byla jasná. Umění mi nepřišlo jako cesta k přežití na současném trhu a dějepis, biologie a podobné věci mi připadaly zbytečné. Matematika ani fyzika mě moc nebavila protože z toho nic nelezlo. Chtěl jsem se učit něco, co mi umožní dělat věci. Něco co bude vytvářet výsledky. A programování CNC strojů rozhodně poskytuje hmatatelné výsledky a zároveň je to práce s počítači kde bych mohl uplatnit to co jsem se naučil s Pascalem. Na strojárně navíc byly dílny, kde jsem měl možnost nějaké věci dělat ručně - jak pomocí soustruhů a frézek, tak pomocí kovářské výhně a kladiva. To trochu zaplnilo prostor, který vytvořila a následně uvolnila výtvarná výchova na gymplu. Průmyslovka se ukázala jako skvělá volba i protože tam neučili mamlasové, ale skuteční profesionálové. Většina učitelského sboru měla dlouholeté zkušenosti v oboru a tak učili nejen to co, bylo předepsáno v osnovách, ale dokázali poskytnout také nekonečné množství praktických informací. Během čtyř let na střední jsem snad nejčastěji slyšel věty jako „V učebnici je tohle, ale v praxi to tak ani nezkoušejte.“ Poskytli nejen lepší cestu, ale dokonce i vysvětlení pro její použití. Bylo to k nezaplacení protože to bylo reálné vzdělání i určitý náhled na to jak se liší teorie a každodenní praxe. Nebyla to výběrová škola což v praxi znamenalo že učitelé nebyli tragédi v nekončené agónii při snaze vyrazit z nás špetku respektu, ale byli to lidé kteří si respekt zasloužili tak nějak mimochodem. K nám se chovali jako ke kolegům ve výrobě - s respektem a důvěrou, byť trochu tvrdě.

Někdy během střední školy jsem chodil i na prázdninovou brigádu do Delphi. Velká firma která zaměstnávala asi dva tisíce lidí výrobou elektroinstalací pro Koncern - konkrétně pro vozy Škoda a Audi. Bylo to něco jako Amazon. Hromada lidí, obrovská fluktuace zaměstnanců, plat nejnižší možný, zbytek peněz šlo přes bonusy které bylo možné zaměstnanci kdykoliv sebrat a donutit ho odejít bez výpovědi. Já si tam během měsíce vydělal na svůj první mobil. Z Delphi jsem si odnesl poznání že rukama už nikdy nechci dělat protože výroba byla nastavená tak, aby zaměstnanec musel makat tak rychle, aby neměl čas vůbec přemýšlet. Pokud tam jako cvičené opičky nepřišly, proces je z nich udělal velmi rychle. Kromě tohohle mi Delphi dalo ještě jednu malou epizodku s kolegyní. Byla to taková jednodušší ukecaná paní. Hrozně milá a upřímná, ale já na ní nějak neměl moc nervy. Jeden den mi vnutila čtení osudu z dlaně. Chvíli šoupala prstem po dlani která mě bolela z nekonečného motání drátů a pak z ní vypadlo pár „faktů“. Kromě dvou dětí s láskou mého života zmínila něco o tom že mám umělecké nadání a že se tím budu jednou živit. Haha, programátor a živit se uměním. Přišlo mi to jako strašná píčovina, ale v hlavě mi to stejně zůstalo. Původně abych se jí mohl později imaginárně vysmát že se sekla. Pak jsem přemýšlel jak k tomu vlastně došla. Tihle vykladači osudu nevidí budoucnost, ale často jsou dost vnímaví. Tím způsobem jakým jsou vnímaví psychologové. Něco v lidech vidí a z toho odhadují kam se člověk vydá dál. Nechal jsem to v hlavě s tím, že za pár let zjistím, co vlastně tehdy viděla.

Po skvělé zkušenosti s průmyslovkou jsem chtěl pokračovat podobným směrem i na vysoké škole. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě a udělal jsem přijímačky na tři vysoké školy - pražskou ČVUT, brněnskou VUT a libereckou TUL. Myslím že byla ještě čtvrtá, ale nemůžu si vzpomenout která to byla. Zatímco ČVUT mi připadala moc posh, VUT se mi zdála naopak až moc jako vesnická škola. TUL bylo zhruba to, co jsem si představoval. Celkem moderní škola s dobrou reputací, dobrým zázemím, přitom dost zapomenutá na to aby profesoři ani studenti nebyli namyšlení blbečci. Udělal se mi názor a já se vydal studovat automatizaci a kybernetiku do Liberce. Můj odhad byl dobrý a TUL se ukázala jako skvělá škola, která mi má co dát. Ne každý profesor byl podle mých představ, ale k většině z nich jsem choval respekt. Navíc mě programování průmyslových robotů a podobných věcí neskutečně bavilo. Stejně jako u soustruhu se chvíli programovalo a pak ta věc něco dělala. Jen to bylo složitější, užitečnější a zajímavější. Bylo to programování přesně těch věcí, které v továrně skládají nové Tesly. Nebo jiná míň cool auta.

Skončil jsem s bakalářským titulem uprostřed vysoké školy protože pro pokračování na inženýra byl potřeba určitý průměr za celé bakalářské studium. A já na to v prváku dost kašlal, čímž jsem si to už napořád pohnojil. Proces oficiálního vzdělávání skončil a bylo třeba jít někam vytvářet hodnoty. Jenže mě se k robotům moc nechtělo. Odmítl jsem skvěle placenou práci ve varnsdorfském TOSu a místo toho jsem se vydal programovat webovou službu, na které jsem v té době trávil nejvíc času. Byl to Xchat. Věc co měla pověst vesnického bordelu, ale já v ní viděl něco víc. Pro mě byl Xchat kód běžící na serveru, který měl moc spojovat lidi napříč republikou. Tehdy ještě sociální sítě nebyly in - lidi znali většinou jen Líbimseti, Spolužáky a ICQ - a já byl za exota když jsem ostatním tvrdil že tenhle nesmysl má jakousi budoucnost v jejich životech. Tehdejší přítelkyně ze mě rostla. Já byl čerstvě po škole, zcela nově v Praze a vymýšlel jsem si jakou chci práci. Bylo mi jedno za kolik, ale věděl jsem přesně co chci. Abych přítelkyni umožnil klidné spaní, chodil jsem po jiných pohovorech zatímco jsem čekal na vyjádření z NetCentra - provozovatele Xchatu. Fakt jim to trvalo a já během těch tří měsíců zvládl pohovor asi do šesti až deseti firem. Všude mě byli ochotní přijmout a já všem řekl že nemám zájem. Nakonec mě v NetCentru vzali a já nastoupil. Měl jsem možnost pracovat na Xchatu i na návazných Fotoalbech. Online fotogalerie bylo moje „dítě“ a věc za kterou jsem se mohl postavit.

Pár let to fungovalo, ale pak se začalo Centrum.cz otřásat v základech s nekonečnými změnami vedení. Xchat byl odsunut na vedlejší kolej, vývoj Fotoalb prakticky ukončen. Dneska jsou Fotoalba ve stavu, v jakém jsem je opustil. Dostal jsem jiný projekt, který byl pro filmu důležitější - GigaMail - a moc jsem se u toho nebavil. Abych si to kompenzoval, naučil jsem se programovat aplikace pro Android a vydal c:geo. Mobilní aplikace, která se během asi roku dostala ke svému miliontému uživateli, mi ukázala že spojovat lidi a zlepšovat jejich životy lze i bez velkých a těžkopádných serverů. S příchodem přijatelně levných smartphonů už totéž dokázal i mobil. Zdálo se že smartphone bude mít brzy každý druhý a to by mi mohlo otevřít cestu k mnohem většímu počtu uživatelů. A já si položil otázku „Když mě to baví, mohlo by mě to i živit?“ Abych našel odpověď, napsal jsem do Inmite jestli mě tam nechtějí. Odpověď byla jasná: Mohlo a chtějí. Tak jsem nastoupil jako Android developer a jsem tam dodnes byť Inmite skončilo rozpuštěné v Avastu. Nejlepší dny v práci jsou ty, kdy můžu sedět s UI/UX designerem a diskutovat jak bude aplikace vypadat a fungovat pro uživatele. Programovat její vnitřnosti mi jde, ale ta část, které se uživatel dotýká, je prostě nejlepší.

IMG_1745.jpg

I když mě programování mobilních aplikací dodnes baví, čím dál víc si uvědomuji že jsem špatný programátor. Zvlášť vedle kolegů kteří nezapomínají pořád něco tak jako já. I když se hodně snažím, zapomenu všechno, co nepoužívám denně. Což je například teorie programování - algoritmy, návrhové vzory, datové struktury a podobné věci. Z různých důvodů jsem se to všechno učil už asi desetkrát a pořád to neumím tak dobře jak bych potřeboval. Vím co a jak, umím to použít, ale neptej se mě jak. Nedokážu na to odpovědět a kloudně to vysvětlit. Stejně dopadají i různé pracovní procesy. Když má proces deset kroků, pokaždé některý omylem vynechám. Pokaždé nějaký jiný krok. Přes veškerou snahu se mi nikdy nepodaří se zastavit a popřemýšlet co všechno je ještě potřeba udělat. Věc která vypadá tak jak vypadat má je pro mě hotová věc. To se ukazuje jako překážka pro kvalitní vývoj stejně jako nepřekonatelná funkce mého mozku.

Co se nedá změnit, to se musí buďto využít, nebo obejít. Zapomínání moc využití nemá a tak zbývá workaround. Čím víc je mi jasné že dřív nebo později nebudu mít pro společnost hodnotu jako developer, tím jsem si jistější že potřebuji nějaký záložní plán. Něco co programování buďto postupně nahradí, nebo alespoň zajistí že nebudu závislý jen na věci, kterou nikdy nebudu umět pořádně. Nad tímhle plánem jsem někdy před dvěma lety uvažoval a z nějakého důvodu jsem automaticky sklouznul k věcem na které se člověk může dívat. Design, umění a tak podobně. Design aplikací - alespoň těch které znám - se mění prakticky každý den a většinou se s ním nedokáži ztotožnit. Třeba androidí Material mi připadá pořádně zprasený. Svého času jsem uvažoval nad prací v 500px protože tam se setkává vývoj mobilních aplikací, život v Kanadě a fotky. Fotky! O fotky jsem při uvažování nad prací zakopnul jako o strom spadlý přes cestu. Fotky mám rád, Instagram s výběrem kvalitních fotografů, 500px a Flickr jsou tři aplikace v mém mobilu, ve kterých trávím skoro nejvíc času. A znovu se objevila otázka „Když to mám rád, může mě to i živit?“

Tentokrát odpověď není tak jednoduchá. Není mi známá, ale rozhodl jsem se ji najít. Když neprogramuji v práci, snažím se buďto fotit, nebo se o fotografii naučit něco nového. Nejde mi to zrovna nejrychleji protože jsem zavrhnul dnes moderní cestu předražených školení a raději jsem se vydal po své vlastní cestě. Je to oser, je to pomalé, ale zdá se mi že to vede tam, kam bych potřeboval za pár let dojít. A teď s tím nedám pokoj dokud tam nedojdu, nebo dokud mě nezabije něco po cestě. Nakonec možná ta paní z Delphi možná věštila správně.