Sedět nebo chodit?

Při čtení o tom, jak fungují ostatní street fotografové, jsem zaznamenal dva hlavní způsoby. Tomu jsem donedávna nevěnoval moc pozornosti protože u ostatních fotografů se dost náhodně střídají a u sebe jsem je nedokázal dost dobře pojmenovat abych je oddělil. Až teprve nedávno, když jsem (opět) vyměnil černobílé fotky za barevné, mi to celé docvaklo.

Sedět

První způsob focení je spíše pasivní. Fotograf zná nějaké dobré místo kde se pohybují lidi a dokáže tam strávit celé hodiny. Jednoduše se posadí a čeká až statickou část scény — například architekturu — dotvoří lidé. Obvykle fotograf čeká až někdo projde správným místem, nebo až se najde víc lidí, kteří na místě dělají něco zajímavého. Když se jeden snímek nepovede, prostě se počká na další pokus.

Na tomhle přístupu je důležité velmi dobře znát místo. Protože jedině tak je fotograf schopný odhadnout odkud kam půjdou lidi, kde se zastaví, kde je postříká fontána nebo auto projíždějící louží. Často takové fotky při pozornějším zkoumání působí staticky protože značná část scény je pevná a sloužila fotografovi jako základ pro budoucí snímek.

Chodit

Druhý přístup je přesným opakem. Fotograf chodí po městě, prochází mnohdy zcela neznámá místa a sleduje život kolem sebe. Když se v okolí vytvoří scéna, vyfotí ji a jde dál. Už z principu fotograf nemůže scénu moc dobře znát a musí umět velmi rychle reagovat na věci, které se dějí kolem. Problém je že scéna zmizí stejně rychle jako se objeví a pokud to fotograf nezvládne zachytit, nemá druhou možnost. Musí se smířit s tím že to byla promarněná přiležitost.

Výsledné snímky jsou často velmi dynamické, až chaotické. Je to tím že fotograf reaguje na nějakou konkrétní událost která se rozehrála před jeho očima, ale už nemá moc možností ovlivnit cokoliv kolem ní. Zpravidla není ani čas udělat pár kroků bokem aby za aktéry děje nebyl dav lidí ale ta krásná budova, která stojí jen pár desítek metrů vedle. Ber nebo nech být.

Jak to mám já?

Já jsem dokázal tyhle dva přístupy pojmenovat při přecházení mezi černobílou a barevnou fotografií. Můj dojem je takový, že černobílá fotografie zachycuje hlavně tvary — obrysy, linie a směry. Proto jsem při focení černobílých fotek nakonec skončil u sezení — tedy u prvního přístupu. Vybral jsem si tvary v pozadí a čekal jsem až jejich statickou existenci doplní nějaký dynamický prvek kterým logicky býval člověk. Buďto posloužila silueta osoby, která scénu vyvážila geometricky, nebo třeba sportovec který vyvažoval dynamikou svého běhu.

Když jsem se přesunul k barevné fotografii, převládlo chození. Barvy na fotografii samy o sobě způsobují značný chaos a je velmi těžké je kontrolovat. Ve studiu to jde, ale ve městě je to prakticky nemožné protože všude jsou různobarevná vozidla, fasády, ale i reklamy. Ostatně i sami lidé jsou barevní. Tím mi vypadla gemetrická jednoduchost a zbývalo se soustředit na to, co se přede mnou děje. Proto jsem začal zase chodit po městě, sledovat co se kolem děje a snažím se zachytit různé zajímavé scény, které město nabízí.

Čas na knihu

Velmi často to nevýjde protože sice vidím pěknou scénu, ale jsem daleko, nebo se do záběru připletou jiní lidé, nebo auta a druhý pokus nemám. V tomhle případě je důležité si uvědomit proč člověk fotí. Pokud je to jen pro lajky na Instagramu, tohle je neskutečná nuda. Většinu času chodím po městě naprosto zbytečně. Není z toho nic, co by stálo za to prezentovat. Ale pokud to člověk dělá pro sebe, protože chce mít zachycené město, ale i protože to město chce vidět žít — pak je to k nezaplacení. I když se mi zajímavou scénu nepovede vyfotit a ukázat ostatním, viděl jsem ji a užil jsem si její prchlavou existenci. A to mi k radosti stačí.