První seriózní focení svatby

Oslovení

Oslovili mě Tereza a Adam, jestli bych jim nemohl fotit svatbu. Jsou to kamarádi a Adam je taky bývalý kolega, takže jsem nechtěl odmítnout.

Jenže… bylo by to poprvé, kdy bych fotil svatbu jako hlavní a jediný fotograf. Na těch předchozích jsem byl vždy jen jako host s foťákem který fotí různé momentky na které oficiální fotograf nemá čas. Poprvé by na mě záleželo jak budou mít manželé zvěčněný svůj důležitý den a já to fakt nechtěl pohnojit. Přemýšlel jsem, hledal jsem informace o tom jak se obvykle svatba fotí a zvažoval zda „jim to můžu udělat“. Zůstaly dvě myšlenky: V komfortní zóně se nic nedozvím. A pak mě oslovili z nějakého důvodu, ne protože neexistuje jiný svatební fotograf.

Oslovili mě proto - nebo přesto - že znají mojí (street) tvorbu. Ví že ze mě nic jiného než dokumentární fotky různých zajímavých momentů nedostanou. Což všechno velmi zjednodušilo. Nemusel jsem vysvětlovat že odmítám fotit různé „hrané“ scény které jsou u svateb obvyklé. Ne snad protože bych chtěl tahat na cizí svatbu svůj pohled na fotografii, ale hlavně protože nechápu význam takových věcí a nemohl bych se s tím ztotožnit. Výsledky práce jsou vždycky lepší, když člověk věří tomu co dělá a dělá to rád. Proto se snažím dělat jen to v čem vidím hlubší význam a tu ostatní práci nechávat jiným lidem - vždycky se najde někdo, kdo má jiné názory a zkušenosti a rád se zhostí toho, co mně je cizí.

Koncept

Po chvíli přemýšlení jsem usoudil, že mi Adam s Terezou asi napsali protože ví co dělám a tak by bylo vhodné to dělat dál. A jediná věc, kterou umím relativně dobře, je sledování lidí kolem sebe a focení v momentech, které jsou zajímavé. Z toho vyplynulo rozhodnutí fotit dokument z celého dne. Od rána do večera být s lidmi kteří se svatby účastní a zachytit průřez dnem. Věřím tomu že lidi jsou zajímaví sami o sobě, že lze vytvářet pěkné a hodnotné fotky i bez nuceného chování všech zúčastněných. Žádné „a teď se opřete o to půjčené auto a ať je vidět že se máte rádi.“ Došel jsem k tomu že nejlepší fotky získám když zapadnu mezi lidi. Sice nejsem nejlepší v sociálních interakcích, ale aspoň bych se o to mohl snažit.

Příprava

Je dobrý nápad zařadit mezi ideu a její realizaci přípravu. Zkusil jsem promyslet všechno možné a vyvodit z toho nějaké reálné závěry. Musel jsem si vystačit s fotografickou technikou kterou mám a tak jsem se soustředil na množství fotek. Můj foťák zvládne na jedno nabití vyfotit asi 800 fotek a na kartu se jich vejde něco přes tisícovku. Což je podstatně víc než kolik jsem kdy za jeden den vyfotil. Zdálo se mi že jedna baterka a jedna 32GB karta je dostatečná. Abych to pojistil, koupil jsem si druhou baterku a doma posbíral starší paměťovky. Celkem jsem tak měl energii a paměťové karty na zhruba 1500 fotek. To se zdálo jako víc než dost. Chytře jsem ještě nabil externí baterku od mobilu kterou můžu díky microUSB použít i k dobití foťáku. A přibalil notebook jako skoro nekonečné odkladiště fotek.

Foťák by byl, zbývalo vyřešit fotografa. Několik (desítek) hodin jsem strávil procházením různých webů a galerií abych našel inspiraci pro fotky. Chtěl jsem mít představu o tom, co všechno lze na svatbě vyfotit a nějak si rozebrat jak bych takové věci mohl vytvořit. Tahle část byla složitější než počítání kolik fotek se vejde na paměťovku. Většina fotek na téma „svatba“ je strojená a strašně nudná. Asi nejlepší inspirací mi poskytl Kevin Mullins a trochu oklikou taky Fotograf bez talentu. Fotograf bez talentu mi poskytl hlavně validaci mých nápadů a přístupů.

Svatba

Před obřadem

Před osmou ráno jsem se sešel s Terezou a začal pomalu fotit tempem, které je mi vlastní - sem tam fotka. Myslel jsem na nastudovanou inspiraci i na to, co bych si přál vyfotit. Šlo to dobře, v klidu a já byl se výsledky průběžně spokojený. To takhle nemůže trvat dlouho, když člověk nemá zkušenosti. Po kadeřnici a drobném zařizovaní bylo na čase aby se sjely rodiny. Na malé zahradní párty rázem bylo kolem čtyřiceti lidí, které neznám. S množstvím lidí klesala moje jistota, že vím co fotit. Snažil jsem se hledat zajímavé momenty, ale na můj vkus jich bylo prostě moc. Postupně jsem zapomněl na inspiraci a jen sem tam jsem našel čas a sílu na to si připomenout co a jak chci dělat.

Pak přijel Adam a já zase chvíli věděl co je hlavní. Setkání nevěsty a ženicha bylo super, ale trvalo jen chvíli a zase byl čas sledovat rodiny. Poměrně úspěšně jsem se snažil se s lidmi namátkou bavit tak, aby mě pokud možno co nejméně považovali za cizí element, který jen překáží s foťákem v ruce. Velmi rychle jsem pochopil že zatímco někteří lidé se fotí rádi, hned vedle nich stojí ti, kteří namířený objektiv skutečně nesnáší. A zbývalo to nějak spojit. K tomuhle mi dost pomáhá zkušenost z ulice, kde prakticky nikdo neocení foťák mířící na něj ale já chci mít fotky bez toho abych lidi zbytečně prudil.

Obřad

Poté co se sešly a občerstvily rodiny, bylo na čase začít s obřadem. Poměrně prozíravě jsem šel napřed a místo, kde se bude obřad konat, jsem si pořádně prohlídl. Ze všech stran se snahou odhadnout, kde bude kdo stát a kde budu stát já, abych pořídil dobré fotky. Opět jsem se seznámil s takovým tím studeným potem, který člověka poleje když si uvědomí jak je všechno špatně a netuší co s tím. Obřad se totiž konal u kapličky, která byla na malém kopečku a já tak neměl šanci se k novomanželům dostat abych zajistil detaily. Z jedné strany stál oddávající, z druhé jsem byl tak o metr níž než oni. Našel jsem nejlepší možná místa a dělal co jsem uměl.

V průběhu obřadu jsem narazil na dva problémy. První byl můj osobní boj. Nechtěl jsem rušit vážný obřad svojí existencí, ale chtěl jsem co nejlepší fotky. Jak vyfotit nasazení prstenů, když jediné místo bylo přesně tak, že bych překážel všem lidem kolem? Druhým problémem je skutečnost že nasazení prstenu na prst a první manželský polibek ve skutečnosti nevypadá tak jako ve filmu a fakt to nejsou tak názorné činnosti. Nikdy mi to nepřišlo, protože když jsem byl osobně na svatbě, bylo mi to jedno. Věděl jsem že se políbili a to bylo dobré. Ale na fotkách muselo být vidět jasně co se děje protože divák na obřadu (už) není.

Po obřadu

Krátce po obřadu se rodina přesouvala na oběd a já poprvé od nákupu foťáku zjistil, kde je ukazatel stavu paměťové karty. Přesně v momentu kdy letěl na zem talíř mi foťák oznámil, že karta je plná. Staral jsem se o lidi a průběh obřadu a zapomněl jsem byť jen orientačně sledovat množství fotek na kartě. Bylo jich tam přes tisíc. V poledne! Vylovil jsem z kapsy jednu z náhradních karet abych zjistil, že je vadná. Další už fungovala dobře, ale bylo mi jasné že 8GB karta je jen krátkodobé řešení a do večera to nevystačí. Požádal jsem tedy přítelkyni aby mi na oslavu po obědě přivezla z hotelu notebook. A taky externí baterii, protože první baterie byla mrtvá, druhá se blížila své polovině.

Zametání střepů jsem nestihl, ale jinak se focení rodinného oběda povedlo. Po obědě byla oslava ve skvělých prostorách nově rekonstruované fary. Na denním světle, krásně střiženém trávníku mezi bílými zdmi fary. Lepší to být ani nemohlo. Navíc jsem zvládl fotky zkopírovat do notebooku a uvolnit si kartu. Dobíjení baterii ve foťáku z externí baterky pro mobil šlo také dobře. Myslím že jsem měl víc štěstí než rozumu.

Někdy kolem osmé hodiny - když lidi začínali být opilí - jsem s focením přestal. Díky jemnému naznačení od jednoho z účastníků mi došlo, že na takových fotkách už bych sám nechtěl být a tak jsem foťák schoval.

Třídění fotek

Doma mě čekalo protřídění všech fotek. Správně jsem se rozhodl nemazat vyloženě špatné fotky (rozmazané, špatně zaostřené, špatně orámované…), ale naopak označit ty fotky které se mi líbí. Ušetřil jsem si spoustu času a už na první průchod jsem se zbavil zhruba osmdesáti procent fotek. Fotky jsem prošel ještě dvakrát než jsem se dobral k číslu, které mi připadalo rozumné. Během svatby jsme nad tím s přítelkyní přemýšleli a došli jsme k závěru že sto fotek je přiměřený počet. Z toho tři nejlepší nechám vytisknout jako památku pro Adama a Terezu.

Tříděním a upravováním fotek jsem strávil zhruba dvanáct hodin čistého času, ale stálo to za to. Přestože jsem fotil až příliš, zůstala mi stovka fotek, které se mi líbí a které jsem relativně bez obav předal.

Poučení

Pro příště vím že si musím zjistit víc o tom jak bude obřad probíhat a opět nezapomenout zkontrolovat místa ještě před tím, než tam budu muset fotit. Je fakt dobré vědět předem odkud focení půjde, odkud ne, jaké bude světlo a kde zhruba bude kdo. Fotek bych mohl mít třetinu kdybych věděl co přesně fotit, což by mohlo jít jelikož se ukázalo že můj instinkt funguje docela dobře. Jen ho nesmí překonat strach že to pohnojim. A pak technika. Baterek a karet není nikdy dost, takže čtyři baterie a tři karty rozhodně nebudou na škodu. Hlavně je potřeba den předem zkontrolovat a naformátovat všechny karty aby následné vyměňování ve foťáku probíhalo co nejrychleji. Během focení pak musím bedlivě sledovat jak stav baterie, tak zaplnění karty, protože obě věci mají sklony dojít v ten nejméně vhodný moment. Rozhodně se osvědčilo prožívat svatbu a bavit se s hosty. Určitě jsem si tím zasloužil mnohem bližší přístup k foceným stejně jako fajn zážitek pro sebe.

Čísla

Na závěr pár čísel:

  • 2100 fotek vyfoceno
  • 40 fotek posloužilo jako základ pro panorama se všemi účasníky svatby
  • První kolo přežilo 360 fotek, druhé 150, třetí 110, čtvrté 97
  • 97 fotek předáno v digitální formě, tři fotky se tisknou
  • První a poslední vybranou fotku dělí 12 hodin
  • Zaplnil jsem dvě 32GB karty
  • Vybil čtyři baterie
  • Strávil jsem 15 hodin na nohách
  • Nachodil jsem 8896 kroků
  • Vypil jsem 8 panáků (první někdy v devět ráno) a 8 piv
  • Snědl jsem jeden oběd a jeden kus dortu