Profi fotograf, 2. díl

První díl nebyl tak docela jen laciné vysírání lidí, kterých jsou plné fotogalerie. Lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom že jejich mizerné fotky jsou uměleckými díly. Na jakoukoliv kritiku reagují jednoduše tím, že to byl jejich záměr a kdokoliv v tom vidí chyby nechápe o čem jejich umění doopravdy je. Mnohdy to jsou lidi, kteří jsou spokojení a jakékoliv náznaky že můžou jít mnohem, mnohem dál zcela ignorují.

Za tím laciným vysíráním bylo především sebekritické shrnutí mého vlastního snažení. Více či méně ohnuté tak, aby mi to připadalo aspoň trochu vtipné. Chtít koupit nový a lepší foťák? Ano prosím. Rychlejší počítač? To fakt potřebuji víc než jídlo. Co nejlepší aplikace na editaci? Haha, hrň to sem! Mizerná angličtina jako cesta do světa? Of course. Hromada sociálních sítí? Víc, VÍC, VÍC! Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Ani ani zdaleka jsem neskončil. Blbostí jsem udělal hromadu a nezdá se že bych se jakkoliv blížil konci.

Co mě ale vždycky dostane o kousek dál je jedna jediná věc - snaha prozkoumat, co za hranicí toho co umím. Zvědavost a zájem o fotografii je to, díky čemu jsem začal zkoumat svůj starý a blbý foťák. Díky zvědavosti jsem se pokusil dosáhnout zajímavého vzhledu fotek ještě dřív než si koupím lepší fotoeditor. Díky zvědavosti jsem se sám sebe stále dokola ptal jestli náhodou ti zkušenější fotografové neví o pravidlech kompozice něco, co já ne.

The Beauty and the Beast

Přiznat si že umím hovno byl jeden dobrý krok. Díky tomu jsem začal poslouchat zkušenější a začal jsem hledat co dělají a jestli bych si od nich nemohl něco vypůjčit. Nejde o to slepě následovat, ale v zásadě vykrádat. Tenhle fotograf umí pěkné barvy z post-processu. Zkusím je napodobit. Tenhle fotograf umí pěkně zachytit lidi na ulici. Zkusím udělat něco podobného.

Je to jako LEGO. Svět fotografie je obrovská krabice Lega a stačí se tím jen prohrabávat, vybírat kostičky které se mi hodí a skládat je dohromady v naději, že výsledek bude podle mých představ. Když nebude, vezmu jiné kostičky někde jinde a zkusím to znovu. Je to nuda? Jsou to pořád kostičky které používají ostatní? Santiago Calatrava používá stejný beton jaký se používá na stavbu paneláků na kraji Prahy. Johann Sebastian Bach používal stejné noty, jaké používají muzikanti dodnes. Nejde o to jaké kostičky se použijí, ale jak se zpatlají dohromady.

Druhý dobrý krok je přiznat si, že to kde je problém není foťák ani fotoeditor. Jsou to ruce a především hlava (nebo srdce) fotografa. Trocha snahy pochopit jak se kdy foťák chová a jak toho využít zpravidla výrazně převáží efekt nového a lepšího foťáku. Protože když fotograf neví co s foťákem, nebude to vědět ani s lepším modelem.

Ice Cream

Tyhle dvě věci není zase tak těžké pochopit a změnit. Prakticky stačí jen trocha pokory, nebo aspoň na chvíli předpokládat že jsem nesežral všechnu moudrost světa. Co pro mě bylo dost náročné zlomit, je snaha udělat dokonalé věci na první dobrou. Jsou místa kde perfekcionismus funguje poměrně dobře, ale fotografie tím místem není. Fotografie je o postupné změně a o nekonečné cestě kupředu. Než nakupovat nejlepší výbavu a doufat, že první fotka bude skvělá, je lepší začít fotit. Blbě, ale začít. Trochu to souvisí s předchozími kroky. Když jsem si uvědomil, že je lepší začít blbě než čekat na zázrak, bylo zároveň snazší překousnout fakt, že ostatní mají pravdu a moje fotky opravdu stojí za hovno. A začít vnímat co se snaží říct.

Totéž platí i pro ostatní aspekty focení. Psát anglicky je určitě výhoda, ale není dobré čekat že se člověk stane slavný ze dne na den jen protože si popisky k fotkám přečtou i na druhé straně planety. Sociální sítě? Totéž. Špatné fotky můžu nahrát na kolik sítí chci a pořád budou špatné. Mnohem lepší je vybrat si dvě tři sítě a těm se věnovat. Každá síť je jiná, jinak se ovládá, žádá jiné fotky a jsou na ní jiní lidé. Nejen že jejich správa spotřebuje méně času, ale i zde platí devatero řemesel, desátá bída. Mnohem větší parádu fotograf udělá když se bude bavit s lidmi na jedné síti (lajky, komentáře, interakce s diváky i ostatními fotografy), než když bude jen tupě sypat fotky na dvacet sítí. Zvolna se tak dá vybudovat velká základna věrných diváků a „užitečných“ kolegů - fotografů.

Ice Cream

Vzhledem k tomu že všechny aspekty focení jsou inkrementální, je dobré abych věděl co chci dělat. Mnohem užitečnější než nový foťák se světelným objektivem je vymyslet směr, kterým se chci ubírat. Je to naprosto klíčové! Já to dělám tak, že si jednou za čas v klidu sednu a popřemýšlím nad tím co fotím a co chci fotit dál. Na chvíli se vykašlu úplně na všechny a zvažuji jen to, co se mi líbí a co má pro mě nějaký potenciál. Ano, i finanční. Mít v hlavě nebo na papíře plán má neskutečné výhody.

Plán mi umožní v klidu a s odstupem reagovat na kritiku. Jak pozitivní, tak negativní. Když jen bezhlavě produkuji fotky, každá negativní kritika mě rozhodí protože ztrhá to, pro co jsem poslední hodinu žil. Ale když mám plán kritika jej jen míjí. Zpravidla si kritiku přečtu a pokud ji shledám užitečnou, rozeberu ji a jednotlivé její prvky přidám do plánu. Plán lehce změní směr, ale pořád se kritika dotýká jen jeho malé části a to pro co žiju zůstává kompaktní a funkční. Směr mi navíc umožní produkovat alespoň trochu stabilní fotky, které si postupně najdou své fanoušky. Každý fotograf fotí něco a tak si diváci vybírají ty, kteří dělají to něco dobře. Já to dobře ještě neumím, ale lidi mohou sledovat jak to něco rozvíjím. Ale když plán nemám, zveřejním jednou západ slunce, pak street, pak kočku, pak nahou ženskou… nikoho to nebude bavit, protože to bude nepředvídatelný chaos. A taky protože je skoro nemožné fotit dobře milion různých věcí.

Cesta kupředu bývá zpočátku cik-cak jak člověk zkouší co mu sedne, ale postupně se narovná a zůží. Nebude tápat na dálnici s mnoha sjezdy kdoví kam, ale bude mít cestu právě pro sebe. Rovnou, jasnou a příjemnou. Byť ne zrovna snadnou. A právě ve chvíli kdy se moje cestala začala narovnávat, zjistil jsem že dokážu dopředu odhadnout, co budu potřebovat. Najednou mi začalo dávat smysl přemýšlet co nakoupit dál. Už úvaha nad novým foťákem nebyla ztráta času, ale manifestace mých potřeb. Už nechci každý týden jinou věc a nemyslím si že nová věc musí být ve všem lepší. Zjistil jsem že pro mě hrají roli dva tři parametry a ty ostatní jsou mi ukradené.

I když už mám svojí cestu, často stejně použiji to z čeho jsem si v minulém příspěvku dělal srandu. Ale vím proč to tak udělám. Navíc mě nijak nerozhází když někdo takhle vysírá, protože já vím co chci dělat a cestu si k tomu najdu. Martin fotí západy slunce o které jsem se otřel. Sere ho co jsem napsal? Ne. Protože západy slunce jsou jeho vlastní cesta po které jde a ví proč po ní jde. Sere to ostatní fotografy, kteří si to přečetli? Ne, myslí si něco o prdeli a starají se o svoje focení. Já fotím lidi na ulici a když se mě zeptají proč to dělám, mám jasnou odpověď protože vím proč to dělám. Vadí mi že moje fotky nemají tolik lajků jako fotky Paula Zizky? Haha. No jasně že jo, ale vím že se tam jednou dostanu taky a nedostane mě tam nový foťák ani lepší displej. Dostane mě tam trpělivost a snaha si tu cestu projít. Klidně se starým foťákem v ruce. Na konec téhle cesty autobus fakt nejezdí. Nebo jo?