Měsíční dovolená

Díky mé účasti v práci se mi trochu nahromadila nevybraná dovolená a nezbylo mi nic, než si ji vybrat. Co dělat s měsícem volna byla celkem jasná volba - rozhodl jsem se, že získaný čas využiju k tomu, abych se zlepšil ve focení. Plán byl dost jednoduchý: Každý den vzít foťák, pár hodit chodit po Praze a večer projít fotky a články o focení a najít v nich nějakou inspiraci. A plán to byl dost dobrý. Tady je, jak to šlo a co mi jeden měsíc přinesl.

Nové město

Začátek nebyl tak snadný jak jsem si představoval. Poprvé jsem se vyskytl s foťákem v Praze ráno - někdy po sedmé hodině. Tam kam jsem dosud chodil nebyla ani noha. Nezbývalo mi, než lidi znovu najít jinde. Časem jsem zjistil, že každá denní doba je jiná. Brzy ráno jsou všude čínské svatby, dopoledne matky s dětmi. Kolem poledne pak převažují dělníci a kravaťáci na cestě za obědem. Až večer mi začínala Praha být povědomá - vylezli hipsteři do parků a na náplavky.

Pohyb na fotografii

Později jsem narazil na kratičký článek o pohybu na fotografii. Jedna z těch věcí u kterých jsem si říkal „vždyť je to jasné“ a o pár sekund později „tak proč jsem na to nemyslel u téhle fotky?“. Podobných momentů mám hodně protože teorie je jedna věc, myslet na to před stiskem spouště je věc úplně jiná. Zvlášť když tu spoušť tisknu ve chvíli, kdy nevím kam dřív a co všechno v záběru má být a co radši ne. Ukázalo se, že mi dost pomáhá si základní informace připomínat stále dokola a jednu po druhé integrovat do fotografie. Všechno najednou nejde uhlídat a za pár dní zapomenu všechno co pravidelně nepoužívám.

Sdílení vhodných fotek

Jsem člověk vychovaný sociálními sítěmi a jsem zvyklý všechno sdílet. Proto od začátku sdílím i svoje fotky. Každou, která mi připadá zajímavá nahraji na 500px, Flickr, Instagram a Facebook. Instagram je diametrálně odlišný od zbývajících sítí a není to oblíbenými filtry. Je to především velikostí displeje, na kterém si uživatel fotky prohlíží. Sice dnes již má webové rozhraní, ale pochybuji že ho někdo vůbec používá. Většina lidi si prohlíží Instagram na mobilu, který má obvykle kolem pěti palců napříč. Na takovém displeji se bude fotka s hromadou detailů jevit jako nepřehledná matlanice. Když mi tohle došlo, začal jsem si pro Instagram nechávat jiné fotky - ty jednodušší, přehlednější a hlavně ty, které jsou čitelné i na malém displeji.

Výběr toho nejlepšího

Kromě focení jsem se taky zabýval tím, co vlastně fotit. Z Projektu 365, do jehož konce zbývá něco přes měsíc, jsem se snažil vybrat fotky, které se nestydím prezentovat. Není jich mnoho, ale dalo by se říct že je to můj styl. Něco co rád fotím a co chci fotit dál.

O týden později se ukázalo, že to pořád není ono a budu muset dál experimentovat. Ale nějak tuším, že „ono“ to nebude nikdy.

Stres

Stres je jedna z věcí, kterou zná asi každý a která překáží při mnoha činnostech. Focení je jednou z nich. S hlavou plnou starostí se špatně sleduje dění na ulici a ani kreativita se nedostaví. Sám „vypnout“ neumím, takže ve chvílích kdy jsem ve stresu ani nemusím chodit fotit - nebudou z toho žádné kloudné snímky. Dobré čtení k tématu je knížka Myšlení, pomalé a rychlé od Daniela Kahnemana, kde autor podrobně rozebírá jak funguje lidský mozek na vědomé a podvědomé úrovní a co jej ovlivňuje.

Výraz osob

Už na začátku focení jsem pochopil, že emoce na fotce jsou dobrá věc. Pro lidi jsou emoce základ jejich fungování a neustále je hledají všude kolem sebe. Pokud je najdou na fotce, je to dobře - rázem je na fotce něco, čemu každý rozumí. Bez ohledu na jazyk, kulturu, nebo místo, všichni poznají jestli je člověk na fotce naštvaný nebo šťastný. Co jsem pochopil až teď je, že pokud spolu lidi interagují, je vhodné aby byli na fotce čitelní všichni zůčastnění. Pokud je například na fotografii zachycený rozhovor dvou lidí, ale emoce jsou čitelné jen u jednoho, je to jen polovina a divák se od fotky odvrátí. Taková fotka ho nepovede zachyceným momentem, ale pryč k otázkám jako „Proč to tam chybí?“, „Byly strany při rozhovoru rovnocenné, nebo mu jeden vládl?“.

Jiné hodnocení

Určení toho, co bych chtěl do budoucna fotit, nevedlo jen k výběru mých nejoblíbenějších fotek. Vedlo to i k tomu, že teď vím jak má nebo nemá moje fotka vypadat. Návštěva knihovny Lightroomu vedla k tomu, že jsem prakticky u všech fotek změnil hodnocení. Typicky ze čtyř hvězdiček na dvě. Nebo jednu. S každým takovým skokem v tom co vím a umím je dobré i trochu probrat starší fotky. Přehodnotit je. V mém případě to vychází na přehodnocení jednou za měsíc. Má to smysl i protože je následně hodnocení fotek užitečné, konzistentní a můžu se na něj spolehnout. Nebudu mít na stejné úrovní dnešní fotky a ty pět let staré blbosti ve stylu „Jůůůů, les!“.

Barvy vs citlivost

I když produkuji černobílé fotky, občas se hodí i barevné. A průběžně stále zkoumám, jak ze svého Sony α6000 dostat co nejlepší barvy. Po chvíli zkoušení jsem našel poměrně jednoduchý recept - držet citlivost tak nízko, jak jen to jde. Ideálně do ISO 640. Při pár experimentech se ukázalo, že je lepší fotit s korekcí expozice -⅔ až -1 EV a snímek následně zesvětlit v Lightroomu.

Shrnutí

Když jsem lidem kolem říkal, že budu mít měsíc dovolené a celý měsíc strávím v Praze, většinou se na mě dívali jako na debila. Ale má to své kouzlo. Není to turistika v kanadských Skalistých horách, ale je to učení se a věnování se tomu, co mě baví. A ten jeden měsíc, kdy jsem nemusel řešit že mi focení nevydělá ani na suchý rohlík, mi dal hodně. Hodně znalostí, hodně inspirace a v neposlední řadě i mnoho informací na téma „životní priority“.