Aphantasia

Čirou náhodou jsem narazil na poznámku Aphantasia od Blakea Rosse. Popisuje v ní — anglicky — jak se zhruba ve třiceti letech dozvěděl, že ostatní lidé si umí představovat věci tak, že je vidí. Nebo slyší. Popisuje nejen jaké je to překvapivé zjištění, ale také jaké je to žít s tím.

I don’t. I have never visualized anything in my entire life. I can’t “see” my father’s face or a bouncing blue ball, my childhood bedroom or the run I went on ten minutes ago. I thought “counting sheep” was a metaphor. I’m 30 years old and I never knew a human could do any of this. And it is blowing my goddamned mind. [Blake Ross]

Poznámku jsem si přečetl a byť mi přišla nesmírně zajímavá, nechal jsem ležet v šuplíku nadepsaném “Problémy, které se mě netýkají”. O chvíli později napsal David. Že to má stejně a že si například neumí představit focení předem. Až teprve když napsal jsem se zamyslel nad tím, jak si vlastně představuji věci. Je to taková ta věc co člověk dělá neustále a vůbec nepřemýšlí nad tím jak a proč. No, a u toho zamyšlení jsem zůstal další čtyři hodiny. A tady je tak zhruba na co jsem přišel. Je to podobné jako to co popisuje Blake, přesto dost odlišné. Dost na to, abych překonal vlastní lenost a sepsal to.

Když se snažím si něco vybavit, mám pocit že se někde vzadu v hlavě mihnul obraz té věci. Nebo spíš malé části, jako když posvítím ve tmě baterkou na nějaké místo v pokoji. Vím že je tam celý pokoj, ale vidím jen misku s klíči a zbytek mizí ve tmě. Navíc přesně v momentu kdy jsem si to uvědomil se obraz rozpadl a zmizel. Nikdy to nevydrží ani krátkou chvíli. Natož s ním obrazem nějak manipulovat, rozvíjet ho, vracet se k detailům. Když se k tomu vrátím, nejsem vlastně vůbec schopný říct jestli tam ta vizuální představa byla, nebo si to jen zpětně myslím. Stejné je to se zvukem. Velmi zřídka slyším v hlavě pár tónů známé melodie, ale přesně v momentu kdy se na to soustředím a chci si to užít, se rozpadne do chaosu. Takových divných pazvuků, které není příjemné poslouchat. A rychle zmizí i ty.

Přesto si věci umím představit. Umím popsat různé detaily a z těch detailů složit větší části, ještě větší a nakonec celek. Ale je to jako psát slova na papír. Vezmi čistou A4 a představ si auto. Jdi od předních světel po zadní a popiš slovy každý detail, který tě napadne. Papír se postupně zcela zaplní slovy a zdánlivě tam nebude nic chybět. Ale nebude to obraz auta, bude to spíš něco jako tag cloud. Jen hromada slov popisující barvu, tvar světel, umístění zrcátek, výrobce… Navíc to můžou být jen věci složené z částí, které jsem už někde potkal (a popsal je pro sebe). Něco jako LEGO, kde v krabici kostiček nikdy nebude ZPM (viz Star Gate) ani dilithiový krystal (viz Star Trek).

Když se mě zeptáš jak vypadá moje přítelkyně, nebudu mít problém ti ji popsat. A když mi dáš chvilku, bude to celkem solidní a detailní popis. Ale ve své vlastní hlavě budu mít přesně totéž, co jsem právě řekl tobě. Nic víc. Žádné tvary, barvy, nebo vůně navíc. Když se mě zeptáš, jaké má oči, vzpomenu si na slovo které jsem použil naposledy abych popsal barvu jejích očí. Ale nikdy neuvidím v hlavě jak vypadají.

Proto mě knihy nijak zvlášť nebaví. Věci jako detektivky jsou zajímavé, tam je typicky nějaký zajímavý logický postup. Ale třeba sci-fi hodně stojí na představě toho jak vypadá svět (vesmírné lodě, různí tvorové…) a já mám v hlavě přesně to co je na papíře. Nic navíc. Žádnou představu, žádné obrázky, žádný film.

Při focení nikdy nevidím v hlavě jak by mohla výsledná fotka vypadat. Ale umím si dát dohromady její popis a množství detailů. Nikdy ovšem ne celek. Ani zdaleka. Jakoby se do hlavy nevešel a já se musím soustředit jen na části, které by mohly být klíčové. Třeba osobu, nebo dominantní stín. Pokud chci vědět jak bude vypadat něco, co bych možná mohl vyfotit a nemám to před očima, projdu si detaily které mě napadnou a pokusím se vzpomenout jak se mi líbily minule. Pokud k většině z nich přiřadím “okay”, tuším že to bude pěkná fotka. Ale nevidím v hlavě obraz a nemůžu si říct “jo, to je pěkné”.

Blake ve své poznámce píše, že si nepamatuje nic. S tím problém nemám, byť si toho pamatuji strašně málo. Problém ovšem je, že jak nevidím obrazy věcí, nevidím ani vzpomínky. Umím je popsat, jsou tam, ale nejsou vidět. Funguje to pro dětství stejně jako pro dnešní oběd. Pokud se mě někdo zeptá na oběd, dám dohromady jeho popis a řeknu co jsem jedl. Ovšem jen pod podmínkou, že jsem se u jídla někdy zabýval tím, jak ho popsat. Pokud si v duchu dám dohromady popis “je to tohle s tímhle, takhle barvený”, dokážu ten popis reprodukovat.

Připadá mi že všechno v mé hlavě je vázané na slova, nebo na konkrétní popis spíš než na vjemy. Proto mi články diskutující zda je lidský rozum vázaný na jazyk připadají tak zbytečné — když pro něco nemám slovo, neexistuje to. A neplatí to asi jen pro barvy (viz známá historie modré). Platí to i pro obyčejné věci na které zrovna koukám. Pokud pro popis věci nenajdu slova, když zavřu oči, zmizí. Zbyde jen “na tom místě něco bylo, ale už nevím co… dál”.

Když nad tím přemýšlím, nezdá se mi že by si mozek jako takový neuměl představit vizuální stránku věci. Ale jakoby jiná část mozku nutně všechno musela rozložit na prvočinitele. Na popsatelné části. A tím cokoliv barevného “zespodu” zničila a přebila nově vygenerovaným popisem.

Netuším jak fungují ostatní, ale mám pocit že sám jsem dřív fungoval trochu jinak. Napadá mě otázka, jestli dlouhé roky programování — kde si jen těžko něco představím — nenaučil mozek tyhle věci zahazovat protože pokus vizualizovat kód je ztráta času. Mnohem užitečnější je popsat jeho strukturu a výsledky. Ale těžko říct. Vzpomínky na představy před dvaceti lety jsou prostě jen lež.